|
Porod a jeho vlivy: Porod je jednou z nejvýraznějších formujících událostí v našem životě. Může to být pro rodiče i potomky okamžik nesmírné radosti a příležitosti, jakož i čas nesnází a stresu. Abychom mohli přijít na tento svět, musíme při průchodu porodními cestami překonat značné sevření. To může mít velký příznivý i nepříznivý dopad na funkci dýchacího systému. Při porodu vzniká napětí, které podle toho, jakým způsobem je prožívané, nás provází celý život. Rané vědomí: Je zajímavé, že historicky ještě docela nedávno převládal názor, že novorozenci nějakým způsobem nejsou schopni registrovat nebo si pamatovat své pocity. Až do první poloviny dvacátého století se operační zákroky na novorozencích prováděly bez anestézie a v některých částech světa se ještě dnes takto provádí například obřízka. Nicméně každý, kdo měl možnost pozorovat, jak nemluvně reaguje na své prožitky, musí pochopit, jak jsou ve skutečnosti vnímaví. Porodník dr. Frederik Leboyer vysvětluje: "Slepě a naivně se domníváme, že novorozenec nic necítí. Ve skutečnosti však cítí všechno. Všechno, a naprosto celistvě, totálně a s citlivostí, kterou si ani nedokážeme představit." Dnes se však stále častěji prosazuje poznatek, že i drobný zhluk rozvíjejících se buněk brzy po početí již disponuje vědomím. Už v tomto velmi raném stavu lze pozorovat, že se tyto buňky kontrahují v reakci na podněty z okolního prostředí - a může dokonce platit, že vědomí vzniká ještě před touto fází. Během terapie dochází k tomu, že pokud je to nutné pro uzdravení celého organismu klienta, vrací se až k velmi ranným embryonálním prožitkům. Nelze pochybovat o tom, že rozvíjející se plod je citlivá a křehká bytost, která si je na smyslové úrovni přesně vědoma povahy a kvality svého prostředí. Vzpomínky těla: Vzpomínky na trauma nejsou pouze psychické, ale zůstávají zdržovány v těle jako fyziologický prožitek. V traumatických stavech má autonomní systém tendenci setrvávat v permanentním přebuzení. Proto mají tramatizovaní lidé často napjaté svaly a jejich srdeční tep může rychle vyletět nahoru při sebemenším podráždění nebo je může polít studený pot a oni "zamrznou v nehybné pozici, jako by se ocitli v nebezpečí". Jednou z hlavních reakcí těla tváří v tvář stresové či traumatické události je kontrakce. Kontrakce tkání je nedílnou součástí našich obranných reakcí. Pokud však síly, které ji vyprovokovaly, v těle zůstávají, kontrakce přetrvává. Aby tělo minimalizovalo nepříznivé důsledky, soustředí neodbourané traumatické síly do vymezených míst. Otisky traumatu se tak koncentrují ve formě stagnačních opor, které negativně ovlivňují primární respiraci a vytvářejí blokády. Tímto způsobem v nás traumatické prožitky vytvářejí určité šablony a určují, jak na ně dokáže naše vnitřní zdraví reagovat. Kranio sakrální terapeut se snaží působit na tyto kořeny traumat a dokáže tak navodit výrazný posun v návykových schématech klienta. |
Stres známe důvěrně z vlastní zkušenosti všichni, protože je to neodmyslitelná součást života. Všichni víme, jaké to je, ať už tomu říkáme nervozita, tréma, napětí, frustrace, starosti, vypětí nebo tlak. Poznáme, že je tady, když musíme stihnout uzávěrku, nemáme na zaplacení nájemného, uvízneme v dopravní zácpě nebo nás volá špatně naložený šéf. Pojem stresu se používá v mnoha rúzných kontextech. Lékařská encyklopedie jej definuje jako "jakýkoli vliv", jenž narušuje přirozenou rovnováhu těla." V jiném znění jde o "omezující" či naopak "hnací sílu". Obvykle se ve stresové situaci nacházíme tehdy, když na naší fyziologickou soustavu dolehnou požadavky, na něž musíme reagovat nebo se jim přizpůsobit.
Pozitivní stres: Každá změna je potenciálně stresující, totéž ovšem platí i o nudě nebo zpomalení krevního oběhu. Nejsou to však stresové události samy o sobě, co určuje jejich důsledek, jako spíše způsob, jak na ně reagujeme. Stres pro nás totiž může být i přínosný. Určitá míra stresové zátěže je nutná, aby v nás motivovala životní nadšení. Je mnoho lidí, kteří ve zdolávání vypjatých momentů nacházejí velkou rozkoš a naplnění. V čínštině ja například znak pro slovo "krize" kombinací symbolů prop "nebezpečí" a "příležitost". Protřednictvím stresových zátěžových situací získáváme sílu a sebedůvěru. Stres může být onou jiskrou, která nás žene vpřed v našem povolání, která nám vybojuje lepší životní podmínky, která zavdá příčinu k vyřešení vztahu a provádí tvůrčí změny ve světě kolem nás. Na stres můžeme pohlížet jako na podráždění v útrobách ústřice, z něhož nakonec vzejde perla. Rozdíl mezi stresem z nezdaru a frustrace a jinými, příznivými formami stresu tkví v tom, jak dokážeme jejich síly zpracovávat. Trauma: Trauma představuje velmi bolestnou formu stresu a je vždy nepříznivé. I když traumata také zřejmě tvoří nedílnou součást života, i ony mohou vést k příznivým konečným důsledkům, pokud je dokážeme rozpustit či odbourat. Trauma může nastat jako jediná výrazná, zdrcující událost nebo jako řada opakujících se stresových prožitků. Příkladem takového běžného traumatu může být automobilová nehoda, pád, citově chladný rodič, trhání zubu nebo těžký porod. Jakým způsobem na trauma reagujeme, je taktéž velmi individuální záležitost. Jeho dalekosáhlé následky na nás mohou padnout obvykle jen tehdy, když na něj nestačí naše zdroje. 
|
Retraumatizace
V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století bylo v mnoha terapeutických kruzích populární aktivní povzbuzování projevů potlačovaných prožitků jako metoda k oproštění se od nich. Vznikly tak katarzní léčebné přístupy, v nichž měli pacienti svou bolest, hněv, zranění či hrůzu dramaticky vyjádřit. Katarze také může zahrnovat tělo, které je tímto způsobem povzbuzeno k vystopování či opětovnému prožití traumatických zážitků.
Mnozí terapeuti však zjistili, že místo, aby se trauma tímto způsobem uvolnilo, často jej katarze naopak obnoví. Navíc docházelo k tomu, že tato rekonstrukce bolestných či tísňových schémat trauma často ještě posiluje. Proto se začaly vyvíjet odlišné způsoby práce s traumaty, které vycházejí z instinktivní inteligence těla a které bezpečně a účinně vedou k rozpuštění traumatu (nikoli tedy k vyhrábávání špíny či používání konfrontace). Abychom správně pochopili, jak tyto postupy fungují, je třeba nejdřív porozumět, co se při traumatizaci děje. K tomu samozřejmě patří i pochopení biologické podstaty traumatu...Michael Kern
V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století bylo v mnoha terapeutických kruzích populární aktivní povzbuzování projevů potlačovaných prožitků jako metoda k oproštění se od nich. Vznikly tak katarzní léčebné přístupy, v nichž měli pacienti svou bolest, hněv, zranění či hrůzu dramaticky vyjádřit. Katarze také může zahrnovat tělo, které je tímto způsobem povzbuzeno k vystopování či opětovnému prožití traumatických zážitků.
Mnozí terapeuti však zjistili, že místo, aby se trauma tímto způsobem uvolnilo, často jej katarze naopak obnoví. Navíc docházelo k tomu, že tato rekonstrukce bolestných či tísňových schémat trauma často ještě posiluje. Proto se začaly vyvíjet odlišné způsoby práce s traumaty, které vycházejí z instinktivní inteligence těla a které bezpečně a účinně vedou k rozpuštění traumatu (nikoli tedy k vyhrábávání špíny či používání konfrontace). Abychom správně pochopili, jak tyto postupy fungují, je třeba nejdřív porozumět, co se při traumatizaci děje. K tomu samozřejmě patří i pochopení biologické podstaty traumatu...Michael Kern
